"Touhou každého člověka bylo zemřít ve vlastní posteli obklopen příbuznými a přáteli. Návod, jak se v předsálí smrti chovat, přinášely příručky o ´umění dobré smrti.´" Říkalo se jim knihy ars moriendi. "Na přelomu 16. a 17. století měly značnou popularitu. Poslední okamžiky života hrály rozhodující roli pro další osud člověka. Na smrtelném loži se totiž odehrával poslední zápas o lidskou duši, při němž ďábel neváhal nasadit všechny prostředky k tomu, aby se misky vah převážily na jeho stranu. Lidský strach z neznámého mu byl v tomto boji vítaným pomocníkem." "Dobrá smrt" vyžadovala trpělivost a pokoru. Žádné hysterické výlevy... zoufalé vzdechy... steny bolesti. Nic z toho. Ostatně - umírající se na svou smrt připravoval vlastně celý svůj život, jejím příchodem se nemohl nechat zaskočit. Podle učení některých teologů mohlo zaváhání v tomto okamžiku zvrátit celý bohabojný život a připravit člověka o jeho zásluhy. Takže člověk nejenže měl umět prožít svůj život jaksepatří... On měl umět taky jak náleží zemřít. Italský kazatel Girolamo Savonarola (jenom mimochodem: pro své názory skončil ve Florencii na hranici) vyslovil názor, že "život člověka se rovná šachové partii, ve které i při dobré hře je možné jedním špatným tahem na konci vše ztratit."